Jmenuju se Lída a pomáhám párům říct nahlas to nejdůležitější

Copywriterkou jsem přes deset let. V rodině a mezi blízkými mi to vyneslo nálepku: ta, co se živí psaním. Byla to radost i prokletí. Najednou se na mě obracel každý: babička s básničkou k výročí, kolegyně s rýmovačkou pod stromeček, soused s přáním k padesátinám.

Dělala jsem to ráda. Ale po čase mi došlo, že mě to nenaplňuje. Nejde o to, že by na tom nezáleželo. Jde o to, že takových textů je plný internet a nikdo si je po Vánocích nepamatuje.

Pak mi napsala kamarádka. Tři týdny před svatbou, jestli bych jí „jen trochu upravila“ svatební slib. Poslala mi dvě stránky vět, ze kterých jsem nepoznala vůbec nic. Ani o ní, ani o muži, kterého si brala.

Zeptala jsem se jí na deset otázek. Jak se poznali. Co pro ni dělá každý den a nikdy o tom nemluví. Čeho se bojí. Odpovídala hodinu a půl a celou dobu u toho brečela. Z těch odpovědí vznikl slib na jednu a půl minuty, který na svatbě rozplakal i oddávající.

A tam jsem se našla. Protože svatební slib je úplně jiná disciplína než přání k narozeninám. Je to rituál. Pár slov vyslovených nahlas před lidmi, na kterých vám nejvíc záleží – a od té chvíle jste dva spojení způsobem, který se nedá vysvětlit, jen zažít.

Není divu, že se toho tolik lidí bojí. Nikde jinde neváží jednotlivá slova tolik jako tady. A nikde jinde není tak těžké je najít. O svojí lásce víte tolik, že ji přestanete vidět zvenčí. To nejhezčí, co spolu máte, vám připadá úplně obyčejné, a tak to do slibu nedáte.

Moje práce je ptát se tak dlouho, dokud to za vás neuvidím. A pak z toho udělat text, který zvládnete přečíst nahlas, i když se vám budou třást ruce.

Napsala jsem jich přes sto. A pokaždé, když mi pár po svatbě pošle video ze čtení slibů, jsem dojatá, jako kdyby šlo o můj svatební slib.